Plaváček

Když se řekne Plaváček s velkým P, vidím dva subjekty, firmu a člověka, s prostou spojitostí: firmu Plaváček vede člověk Plaváček. Na české webdesignové scéně jistě není třeba představovat ani jedno a proto jen několik obligátních poznámek o druhém subjektu: Čtyřicetiletý člověk Plaváček, občanským jménem Miloslav Lešetický, žije v Bělé, malé to prajzské vísce nedaleko Opavy. Přes ICQ působí jako neobyčejně šťastný a veselý čtverák s nadhledem, který si nepotrpí na žádné oficiality.

Začít s Plaváčkem rozhovor, který by se měl někdy někde vystavit „in memoriam“, nebylo jednoduché. Spíš bych tuto systematickou a promyšlenou činnost přirovnal k tahání řepy širokou rodinnou přízní, než k pohybu tělesa po margarínu. Nejdříve Plaváček nemá náladu, pak má bolest zubu, jindy zase mnoho práce, dva dny na to jsou právě online přece i jiní. A lepší! Vždyť on je, podle jeho slov, jen webdesignerský „začátečník“. Myslím si, že právě zde se nehezky mýlí.

Nakonec se mi spustit zveřejnitelný rozhovor podařilo. Co tento zlom způsobilo nevím, ale v rozhovoru je vidět silná Plaváčkova „nuklearita“. Já se nemusel prakticky na nic ptát, on mluvil a mluvil, co věta, to smajlík. Ten rozsáhlý kus Plaváčkova monologu, ta řetězcová reakce, to je chvíle, kdy jsem si netroufal zasahovat do krásného nostalgického projevu.

Mrzí mě, že jsem se dozvěděl sotva zlomek toho, co bych rád věděl. Rozhovor jsme museli ukončit z časových důvodů dříve a ten pak ležel několik týdnů na pevném disku. Několikrát jsme chtěli pokračovat, ale jistě to sami znáte: práce, rodina, práce, rodina, zábava, práce, … na straně Plaváčkově i mé. Nakonec jsme se dohodnuli, že zveřejníme to co je hotové a až rozhovor dokončíme, vytvoříme z něj druhý díl. Plaváček se tak vlastně stane dvojnásobným zlatým mravencem.

Rozhovor

JB: Mravenče Plavče, řekni nám něco o sobě.

P: Já bych rád, ale moc toho nevím. Nejlíp, kdyby ses zeptal mé mladé, ta má absolutní přehled o mých ctnostech a nectnostech. :-)

JB:Už jsi na sebe prozradil první věc – že doma vládne Tvá „mladá“.

P: To je snad normální, ne? :-)

JB: No, podáváš to dost negativně. Víš jak to podával Werich?

P: nevím, povídej

JB:Takové podružné věci, jako kdy mám přijít domů, co s penězi které vydělám, co na sebe a tak, to řeší manželka. A takové zásadní věci, jako například jaký je náš vztah k Thaiwanu, tak to dělám já.

P: Jasně, to znám. :-)

JB: No, kolego, kdy jsi tedy začal s webdesignem.

P: Moment, podívám se na zeď, mám tam diplom z července 1998. To jsem dostal diplom od Škoda Auto za nejlepší internetovou prezentaci prodejce Škoda, flašu vína a majitel firmy mi potřásl ploutví. Ale prémie nedal. :-)

JB: Ta flaša vína mě zaujala. Ta už tam nevisí asi, že? Je ten web někde k vidění?

P: Flaša už je vypita, tuším to bylo rulandské modré, jakési archivní. Web je už dávno v kytičkách. Takže vlastně se kolem netu toulám od roku 1997, to jsem tak nějak přičichnul ke „kompjůtrům“ zblízka. A páchal jsem framesoidně tabulkové hrůzy. Nicméně můj oceněný byl komplet absolutně pozicovaný. Hele, a bez FRAMESU. :-)

JB: A to jsi odchytal i pod NN4?

P: Jojo, pane, takový jsem byl čtverák :-). Vlastně, tenkrát jsem to páchal v DW v design režimu. Ono to vlastně tvoří layers (vrstvy) dodneška a fachá to i v NN4.

JB: Používáš DW dodneška?

P: Jojo, znáš to. Co se v mládí naučíš, ve staří jako když najdeš.

JB: Ty se přece mezi starce neřadíš… kolikrát jsi vůbec již slyšel z jara zpívat kosa?

P: Kosa ani jednou, ale máme na zahradě jednu velmi nadanou slepici, řekl bych až „superstar“. Ta mě deptá každé jaro. Jinak jsem ročník 63 a tipnul bych si, že jsem jeden z nejstarších lidí, co o sobě tvrdí, že jsou webdesignéři. :-)

JB: Jsem zvědav, kudy teď budeš chodit domů, když jsi se tak pěkně vyjádřil o své upovídané sousedce.;-)

P: To není sousedka, ale skutečná slepice, neboli po prajzsku „kura“ :-), které si doma svépomocí chováme kvůlivá dostupnosti kvalitního slepičího vývaru.

JB: O néé, Plaváček je chovatel ptactva.

P: Plaváček je v tom nevinně, na dědině to jinak nejde. Dokonce vlastníme doma i haldu králíků a ještě ke všemu perskou kočku, čtyři sýkorky koňadry, ale to jsou spíš bezdomovci. A navíc se mladá rozhodla, že mi udělá radost, když jí pořídím yorskhira – to je takovej ten minipes, co vyhlíží jako kočka s přerostlým čumákem. :-)

JB: A snese se tahle kočka s tou perskou?

P: To si právě nejsem jist a proto odolávám. Už jsem slíbil klidně i další dovolenou a elegantní kožený kostýmek, abych se tomu vyhnul :-).

JB: To je pravda. Navíc kožený kostýmek koupíš jednou a nemusíš ho krmit ani venčit (teď nemluvím o té osobě v něm). ;-)

P: Pravda, pravda, to zní logicky :-). Jenže hele, kostýmek bez botiček je osamělý poutník, k botičkám by se hodila zase kabelka, že. Pak by to chtělo nový účes, možná nějakou tu tretku, nic výjimečného, normálně zlato. :-) A tak je to se vším.

JB: Tímhle tempem by nakonec došlo i na tu další přerostlou kočku.

P: Ono to tak stejně dopadne. :-)

JB: Čili, ta vyhýbavost je spíše „prosíravá“, než-li prozíravá.

P: Prozíravá není, ale jiné řešení neznám. :-)

JB: Nu, obraťme list. Směli by čtenáři znát Tvé „úřední“ vzdělání?

P: Moment, jací čtenáři? Já myslel, že jenom planě tlacháme.

JB: Neboj, toto stejně nikdo číst nebude. ;-)

P: Prima. Tak se pojďme bavit o něčem jiném :-). Ale jinak jsem odmaturovaný ekonom. A dokončil jsem dva semestry studia matematiky, což na mě, zaplaťbůh, následky nezanechalo :-). Pak jsem se nějak oženil a následně rozvedl a od té doby si nejsem zcela jist, co je horší, jestli manželství nebo matematická analýza :-).

JB: Svému osudu neunikneš.

P: Osud? Co je osud? Muška jenom blbá! :-)

JB: :-) A co zaměstnání po svatbě? Bylo, bylo?

P: Hochu, já toho už proběhnul v životě :-)

JB: Tak popořadě, prosím.

P: Nejvíc mě to bavilo zamlada v Praze, to jsem stavěl Stodůlky :-) … No, stavěl, počítal jsem výplaty řidičům náklaďáků. Docela vopruz, zvlášť když uvážíš, že nejlepším počítačem ve firmě byla patnáct let stará ruční kalkulačka. Taková ta s klikou, jestli pamatuješ. Ten podnik se jmenoval Montované stavby. Tuším, že ještě existuje :-).

Pak jsem se jednou po náročném flámu přehmátnul a vypočítal blbě prémie, tak jsem to vzdal a šel jinam :-). Dneska už nic podobného neexistuje, to byla prodejna partiového zboží, které bylo určeno na export, ale šlendrián socialistických dělníků způsobil, že nenažraná náročná kapitalistická cizina ohrnula nos a tak se nedokonalé zboží prodávalo na tuzemském trhu. Třeba barevné obkladačky, to byl dost úzký profil. Pamatuji, jak k nám do prodejny v Karlových Varech jezdily celé zástupy východních němců, trabanty, wartburgy, vozíčky, přívěsy, ba i návěsy a vykoupili celý sklad během jediné hodiny. To jsem měl vlastně praktickou zkoušku zákonů ekonomiky, nabídka a poptávka, tuzéry a každý večer v sympatickém baru Kakadu, kde hrála nedoceněná, ale skvělá cikánská kapela a kde se holky kolem mě točily, jako bych byl Gott. No jo, ale to jsem byl mladý a hezký.

Pak jsem čtyři roky koketoval s tehdejší socialistickou armádou a jako náčelník výstrojního skladu na velitelství karlovarské divize jsem se měl jako paša :-). Hele, nejlepším přítelem výstrojaře, a to ti řekne každý voják, je provianťák. A já ho pochopitelně měl. Skoro se mi ani nechtělo odejít, ale to už se lomil rok 1989, tak jsem se raději poohlédnul po méně nebezpečném povolání kde by byl klídek a pohoda a dobrý peníz.

Tak jsem se učil vyrábět svítiplyn. Překvapením pro mě bylo, že se vyrábí z uhlí, ale to je tím, že jsem nikdy nebyl moc dobrý na chemii. Historická plynárna, pokud vím, funguje na Vřesové u Sokolova dodnes a já, jako čerstvé jmenovaný čerpadlář jsem do práce chodil s hrůzou – když kolem tebe vrčí a natřásá se dvaatřicet čerpadel, z nichž to největší měří na výšku skoro tři metry a sosá prudce hořlavý metanol, nemáš zrovna nejlepší pocit. Je ale fakt, že tam jsem se po nocích naučil mariáš, lízanou sedmu a „chlemstat“ nealkoholický pivo z mostu které se jmenovalo, tuším, PITO Most.

Ale to už jsem byl po rozvodu, tak jsem si našel, v tom výsostně technickém prostředí, kupodivu, pěknou a zcela netechnickou babu s božským jménem. Nekecám, fakt se jmenovala Anděla. :-) Mno, nějaký pátek vztah fungoval, ale pak jsem usoudil, že změna je život a z dělníka jsem se stal dobrovolně na pár měsíců nezaměstnaným a opustil i andělskou ženu. Byl jsem nejspíš na její vkus dost nekonformní. Tedy, ne tak úplně nezaměstnaným, neustále jsem lozil po hospodách a vyhlížel pěkné holky. V té době jsem navíc vlastníma rukama sousedovi za mrzkou odměnu postavil rajskou zahradu – kdo ještě nikdy ručně nepřeoral skoro hektar neúrodné půdy, tak ať to nedělá.

Načež jsem zakotvil u prodejce vozů Škoda ve Varech, ale jak se začalo privatizovat tak si celý druhdy národní podnik vedení firmy rozkradlo a zase jsem musel změnit působiště. Taky jsem opravoval vysokozdvižný vozíky, ještě dneska s tím umím jezdit :-) Prostě takový všeuměl :-)

Ještě jsem se přiživoval kreslením portrétů a krajinek, jenom tak tužkou nahozené, a zarámované, docela se to líbilo. :-) Fakt ale je, že mi zůstal jediný, a to portrét ženy, se kterou žiji teď.

Byl jsem i ředitelem správy nemovitostí v česko-rakouské firmě :-). Tam jsem se vyznačoval především tím, že jsem úspěšně ignoroval jednoho ze šéfů, prohnaného a úlisného pražského advokáta a naopak jsem měl rád druhého majitele, jakéhosi Rakušana, který se v překladu jmenoval Poklad. Jo, byl Dr. a vždy chodil s motýlkem a fešnou tlumočnicí, se kterou jsem pak pár týdnů bydlel. Ostatně neúcta k autoritám se mým životem táhne jako červená nit už od mladých let. To bylo pořád ještě v městě nad Teplou, v Karlových Varech.

Zde to začíná být zajímavé. Jako ředitel správy nemovitostí jsem se konečně dostal k počítačům. Dostal jsem na stůl rychlíka 386SX s celými 16 MB paměti. Vlastně se dá konstatovat, že až počítače ze mě udělaly usedlého, klidného, sympatického a veselého člověka jakým jednou někdy v budoucnu rád budu

:-). Člověče, jak to tak sumíruju… chrmmm… veselej život. :-)

JB: Koukáš se na svět kolem sebe optimisticky. To je vidět nejen z toho, jak vyprávíš, ale i z Tvého „blábolníku“.

P: Jistý způsob sebeobrany :-). Ostatně svět je dostatečně šílený, proč mu ještě přidělávat starosti :-)

JB: Jsi tak veselý i uvnitř sám sebe?

P: Jsem děsný filuta a čtverák. A taky trochu lakomec. Ale jenom někdy. :-)

JB: Ani si nechci domýšlet, jaký jsi byl lump na základní škole.

P: Joj, základní škola, to by bylo nadlouho. Zážitků halda.

JB: Jak to tedy bylo na té základní škole? Kolik dvojek z chování?

P: Já byl děsný šprt, furt jsem měl samý jedničky.

Poznánka: Rozhovor není dokončen a v brzké době bude jistě pokračovat.

Související:

Komentáře

1. David Špinar – 16. května 2005, 15:38

Téda, s Plaváčkem jsem mluvil přes ICQ asi tisíckrát, ale nikdy mě napadlo, že je to životem protřelý čtyřicátník. :-)

Už se těším na pokračování.

2. cM – 16. května 2005, 19:32

Ja len tak informativne: Yorkshirak a macky sa znasaju celkom fajn, len si na seba musia zvyknut. Ja osobne mam 2 macky, 1 kocura, yorkshira a srapleninca a znasaju sa. Prvy bol yorkshire, on bol taky rozosievac tu na vychodnom slovensku, prakticky kazdy yorkshire z tadialto ma v sebe kusok z neho. ;-)

3. Robert Němec – 17. května 2005, 00:28

Taky jsem osobně tipoval na něco mezi 20 až 30. No, mládí ducha se nedá zapřít. Jeho smýšlení nemají ani mnozí dvacátnící.

4. Primáš – 25. května 2005, 06:39

Je mi velkou ctí, že se náš web rozhodl re-designovat právě Mistr Plaváček, velká to postava českého i WW webu, člověk s charakterem a lidským přístupem, zkrátka se vzácnou kombinací všech dobrých vlastností. Přeju mu hodně úspěchů a pohody v životě.

5. dejvy1 – 8. září 2005, 20:30

Kdyby plavacka nebylo, museli bysme si ho vymyslet.

Váš komentář

K článku nelze připojit komentář, Mraveniště bylo zakonzerováno.


Copyright © Jan Bien.
W3C XHTML 1.0  | W3C CSS 2  | UAW adaptive  | Geo URL  | RDF RSS